Mnozí z nás žijí ve vztahu, mnozí z nás žijí sami. Kdo jsme ve vztahu, nemáme jistotu, zda bude trvání vztahu dlouhé či nikoliv. Kdo žije sám, může mít naději, že se samota změní ve sdílení. Uvědomil jsem si jeden mechanismus, který nás – kdo jsme ve vztazích – nutká vztahy ničit. A kdo je sám, může z titulu toho stejného nastavení své potenciální vztahy blokovat. Dotýkám se tímto zcela elementárního tématu, které naše vztahy spravedlivě, stejně jako nemilosrdně řídí.
Podobně, jako když chceš peníze a ony nepřicházejí
Možná znáte jaký je to pocit, když potřebujete vydělat peníze a ono to nejde. Popřípadě když se vám zdá, že by se vám mělo hmotně dařit lépe, ale ono nedaří. Mezi pocitem a skutečným zájmem je totiž stále ještě nebetyčná dělící vzdálenost. Víme, co si od našich partnerů a partnerek přejeme, ale ne vždy to vyjadřujeme a ne vždy to vyjadřujeme způsobem, který partnerům dává smysl vzhledem k vzájemně odlišným potřebám a zkušenostemi. Kdo jiný jim to však vysvětlí, pokud ne vy?
Chtít a dovolit
To je jedno kritérium splnění našich nenaplněných tužeb. Druhým kritériem je to, že pokud něco chceme, ještě to neznamená, že onomu chtěnému skutečně dovolíme, aby to k nám mohlo přijít. Ještě není jisté, že naše popírání sebe sama dovolí, abychom dovolili dostat to, co je pro nás tolik důležité. Ještě jinými slovy: pokud něco chceme, ještě z toho nevyplývá, že jsme schopní pro to hnout prstem. Pohodlnější je čekat, až parnter či partnerka telepaticky pochopí, jaký deficit nás trápí. Což se nějak ne a ne dostavit. Tento rozdíl zahlédnout, tuto protikladnost si uvědomit, je dobrým začátkem k tomu, abychom opustili tiché zakletí, ve kterém mnozí máme sklon se nacházet.
Snažili a vytvořili
Jak je to možné? Tady musí být na vině nějaký důvod. Nějaký skrytý mechanismus. Do velké míry je skryt pouze v nás a naší psychice. Do určité míry souvisí také s tím, čemu říkáma individuální kvalita času. Představme si, že jsme se v minulosti o něco snažili. Například o fungující vztah. Snažili, tvořili budovali. Až vztah vzniknul. Vzniknul a je, a děje se a trvá. A co dál? Musí být něco dál? Nestačí jenom tak být? Obávám se, že nestačí. Musí být něco dál. Protože vývoj vztahu se nedá zastavit.
Master reset
Protože v okamžiku, kdy se vztah přestává rozvíjet, kdy ztratí vizi kam dál se společně ubírat, dostáváme se do patové situace. A pak můžeme mít potřebu celý proces vyresetovat a zopakovat znovu. S někým jiným. A tentokráte dojít dál. Anebo si zvolit těžší nastavení vztahu, ve kterém se člověk ve společném pokroku nedostane ani na úroveň vztahu předchozího. A to je jeden z důvodů, proč je osobní rozvoj tak důležitý. Aby naše vztahy nehynuly, ani nestagnovaly. Nicméně statistika říká, že vztah se u nás podaří jen polovině našinců. Věřím, že téma osobního růstu nám tímto způsobem citelně šlapě na paty. Chcete spokojený domov a nebýt sami? Potřebujete se měnit.
Na všech úrovních najednou
Osobní rozvoj má tu zajímavou vlastnost, že pokud probíhá, tak zároveň na všech frontách. Jinak to – obávám se – není rozvoj, ale sebedeformace. Části rostliny květiny také rostou najednou. Roste stonek, vyhánějí listy, pučí květy a prohlubují se kořeny. Není možné, aby rostly jenom listy a kořeny se stonkem zůstávali tenoučké. A tady je malý kámen úrazu. Protože v rámci naší civilizace jsme nastaveni na růst takový a makový, společenský, vzdělanostní, ekonomický a sportovní. Ale růst duchovní je téměř tabuizované téma. Nebo snad o něm píší sdělovací prostředky, vysílá o něm veřejnoprávní televize? Nanejvýš ve formě přenosu koženných obřadů na počest tragicky zabitého muže. Naštěstí se osobního růstu a zdravého ivotního stylu týká každá čtvrtá kniha. Touto optikou viděno to vypadá, že osobní růst jako kdyby byl vyhrazen jen skupiněpopulace, která čte.
Duchovnost jako veřejné tabu
V rámci Kafkova “kdo věří není schopen o víře mluvit, a kdo nevěří nemá právo o víře mluvit”, jsme si vytvořili prostředí, kde bezmocné relikty víry – ve spásu skrze umučeného muže – nemohou konkurovat víře v růst hrubého domácího produktu. Média na nás chrlí příběhy strachu a lidské špatnosti, čímž nás – kdo jsme se probrali z kómatu – nekompromisně katapultují přesně opačným směrem. Směrem k vnitřnímu světlu a vnitřní čistotě. Nicméně podtrženo sečteno, drží nás jako společnost v energiích natolik nízkých, že spirituální cokoliv není schopno se nastartovat. Neřešme společnost. Řešme nás jako jednotlivce. Platí opět heslo Benedikta z Nursie, poustevníka z 5. století, tedy z doby definitivního rozpadu Římské říše: “zachraň se, kdo můžeš.”
Zbytečnost resetu
Tím způsobem – ignorováním spirituality – jsme však jako společnost odsouzeni naše stávající partnerství bořit. Jakkoliv možná jinak dobře fungující vztahy. My muži v nevědomém patu navazujeme nové vztahy, které nám neslibují oproti předchozím v podstatě nic, kromě nového začátku a nové šance na mihotavé budoucí štěstí. Ženy v pocitu nenaplnění zase vstupují do tajných svazků s muži, kteří jsou na tom vnitřně stejně neslavně, jako ony. Jenže jak říká Bert Hellinger, zakladatel rodinných konstelací: každý nový vztah může být slabší než ten předchozí. Protože s každým partnerským zklamáním slábne naše schopnost důvěřovat druhému pohlaví a sobě sama. S každou novou partnerkou/partnerem je těžší, znovu se adaptovat na vzájemný rodinný systém, znovu absolvovat celý cyklus kolem plození a výchovy nového dítěte.
Okem boha Hora
Ve starém Egyptě fungovala instituce, pečující o duchovní rozvoj, vybírající si nejtalentovanější muže a ženy za adepty kněžství a posvátné služby. Ve šňůře perel chrámových budov, postavených podé Nilu se adepti vzdělávali v jedné, druhé, třetí až desáté disciplíně. Znalost přírody, znalost vlastního vědomí, práce s představivostí, chápání vesmírného pořádku, rozumění lidskému tělu. A toto byla nejdůležitější a nejprestižnější instituce celé země, hned po královském dvoru. Naši egyptští předkové, dědicové tradic staré Atlantidy, měli v tomto oproti nám přesvědčivý náskok.
Co bylo, není, co není, opět bude
Nosím v sobě naději, že jakožto Evropa jsme na cestě k tomu, stát se kontinentem, který by se mohl stát mírumilovnou laboratoří duchovních cest a škol. Jak u nás v Čechách, tak v zahraničí tomuto procesu mnohé nasvědčuje. Na německém knižním trhu se už na konci osmdesátých let každá čtvrtá kniha týkala esoteriky, alternativy a zdravého životního stylu. Domnívám se, že během uplynulých dvaceti let se tento poměr dále změnil v prospěch alternativy. Stejně tak se domnívám, že lidské vědomí roste. Zbytečnosti odpadají, do popředí prostupují důležitá témata. Otázka pocitu štěstí, čestného soukromí a udržení rodiny se stává víc a víc prioritním tématem každého z nás. Navíc máme díky internetu možnost obejít toporná média a sdílet naše přání, vize a zkušenosti zde. Tak ať nás provází síla 🙂
Převzato z baudysjr.blog.respekt.ihned.cz
